Skloňovací vzory

Estonské skloňovací vzory se tradičně dělí do sedmi deklinací (skloňovacích tříd). Tohoto rozdělení se podržíme i v naší učebnici.

Základními kritérii pro rozdělení do deklinací je přítomnost nebo nepřítomnost stupňové výměny při skloňování dotyčného slova a koncovka partitivu jednotného čísla, občas se bere v potaz i koncovka partitivu množného čísla či další znaky.

1. Vzory bez stupňové výměny (t.j. mající všechny tvary v tomtéž stupni kmene):
   • I. deklinace
     slova, jejichž nominativ končí na dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku a je roven genitivu a jejichž partitiv má v jednotném čísle koncovku -d
   • II. deklinace
     slova s partitivem jednotného čísla bez koncovky; k nim se připojuje několik výjimečných slov, jejichž partitiv má koncovku -d, ale která nekončí na dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.
   • III. deklinace
     slova tvořící partitiv jednotného čísla koncovkou -t a partitiv množného čísla vždy koncovkou -sid
   • IV. deklinace
     slova tvořící partitiv jednotného čísla koncovkou -t a partitiv množného čísla vždy koncovkou -id
   • V. deklinace
     slova, jejichž genitiv jednotného čísla končí na -se, partitiv jednotného čísla na -st, genitiv množného čísla na -ste a partitiv množného čísla na -seid nebo -si
2. Vzory se stupňovou výměnou (t.j. rozlišující silný a slabý stupeň kmene):
   • VI. deklinace
     slova mající v jednotném čísle genitiv ve slabém a partitiv v silném stupni
     • první skupina
       slova, mající partitiv jednotného čísla bez koncovky
     • druhá skupina
       slova, tvořící partitiv jednotného čísla koncovkou -t a partitiv množného čísla koncovkou -i
   • VII. deklinace
     slova mající v jednotném čísle genitiv v silném a partitiv ve slabém stupni; jejich partitiv jednotného čísla se tvoří koncovkou -t a partitiv množného čísla koncovkou -id

Do první deklinace náležejí slova o dlouhosamohláskových a dvojhláskových kmenech. Poznáme je podle toho, že v nominativu končí na dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku a že genitiv se rovná nominativu. Tato slova mají v partitivu jednotného čísla koncovku -d, v ilativu jednotného čísla koncovku -sse nebo vložené -h-, v genitivu množného čísla koncovku -de a v partitivu množného čísla koncovku -sid nebo -id. Ilativ množného čísla se tvoří pravidelně z genitivu nebo partitivu. Koncovky -d, -sse, -de se připojují ke kmeni beze změny, před koncovkou -id se kmenová samohláska zkracuje. Kmenová samohláska nebo dvojhláska je veskrze předlouhá.

Jména první deklinace se skloňují podle dvou základních vzorů. První vzor se vyznačuje koncovkou -id v partitivu množného čísla a přítomností krátkých plurálových forem:

I/1	nom.	gen.	par.	ila.
j.č.	pu.u	pu.u	pu.ud	pu.usse
mn.č.		pu.ude	pu.id	pu.udesse n. pu.isse

1. Podle vzoru puu se skloňují některá jednoslabičná slova končící na dlouhou samohlásku vyjma ii a üü, např. maa („země“), tee („cesta“), öö („noc“) aj., jejich složeniny, např. isamaa („vlast“), a některá cizí či přejatá slova končící na dlouhou samohlásku, např. idee („idea“).
2. Podle tohoto vzoru se skloňují též slova pea („hlava“) a hea („dobrý“). Dvojhláska ea je zde proměněným starším ää. Partitiv těchto slov je proto päid a häid.
3. Slova maa („země“), öö („noc“), pea („hlava“), soo („močál“), suu („ústa“) tvoří ilativy jednotného čísla maha, öhe, pähe, sohu, suhu, jichž se užívá v určení směru; v jiných případech se používá pravidelné tvoření pomocí -sse (např. maasse).

Druhý základní vzor první deklinace se vyznačuje koncovkou -sid v partitivu množného čísla:

I/2	nom.	gen.	par.	ila.
j.č.	ko.i	ko.i	ko.id	ko.isse
mn.č.		ko.ide	ko.isid	ko.idesse

1. Podle vzoru koi se skloňují jednoslabičná slova končící na dvojhlásku nebo na ii či üü, např. poi („bóje“), süü („vina“) aj., jejich složeniny, např. soomusrüü („kroužková zbroj“), a některá cizí či přejatá slova končící na dlouhou samohlásku, např. metroo („metro“),
2. Podle tohoto vzoru se skloňují též slova jää („led“), kee („“), lee („výheň“) a tee ve významu „čaj“, dále názvy hlásek končící na samohlásku, např. a (čteno aa), p (čteno pee), š (čteno šaa) aj., potažmo zkratky končící takovou hláskou, např. TÜ (čteno tee-üü), a názvy tónů do (čteno doo), re (čteno ree) atd.
3. Slova au („čest“) a nõu („rada“) v partitivu nepřipojují koncovku -d, tedy partitiv je pro ně shodný s genitivem i nominativem. Slovo nõu ve významu „nádoba“ však tvoří partitiv pravidelně příponou -d.
4. Řada slov končících na dvojhlásku se neskloňuje podle tohoto vzoru, nýbrž tvoří genitiv připojením rozšířené kmenové samohlásky a patří do VI. deklinace, např. õu („dvůr“), genitiv õue.

Do druhé deklinace patří zpravidla slova s kmeny na -a, -i, -u (a v případě cizích a přejatých slov též -o), jejichž poslední dvě slabiky neobsahují žádnou dlouhou hlásku, a řada cizích a přejatých slov a zejména zeměpisných jmen s kmenem na -i. Vyznačují se tím, že genitiv a partitiv jednotného čísla mají shodnou formu, rovnou rozšířenému kmeni, ilativ jednotného čísla má krom tvoření koncovkou -sse ještě alternativní (a zpravidla častěji užívanou) krátkou formu, genitiv množného čísla má vždy koncovku -de, partitiv množného čísla upřednostňuje krátké samohláskové formy a ilativ množného čísla se tvoří pravidelně z genitivu nebo partitivu.

Druhá deklinace rozlišuje dva základní vzory. První vzor se vyznačuje samohláskovým zakončením nominativu, potažmo shodností nominativu, genitivu a partitivu v jednotném čísle:

1. Podle vzoru pesa se skloňuje většina slov končících dvěma krátkými otevřenými slabikami, jejichž koncová hláska je -a, -i, -u, nebo v případech cizích a přejatých slov též -o. Jsou to jednak slova dvojslabičná, např. ema („matka“), kivi („kámen“), vilu („chládek“), kino („kino“), jednak jejich složeniny, např. vanaema („babička“), jednak slova utvořená příponou -elu, např. arutelu („diskuse“), loetelu („seznam“) aj., jednak jednotlivá další delší slova, např. surimuri („mišmaš“), tohuvabohu („tohuvabohu, naprostý zmatek“).
2. Mnoho slov skloňovaných podle vzoru pesa tvoří ilativ jednotného čísla tzv. geminací, tedy maximálním prodloužením poslední souhlásky, např. maja („dům“) &rarr majja, häda („nouze“) &rarr hätta. Ve všech případech krom ustálených obratů (jako külla ve významu „na návštěvu“) je však možno použít též formu tvořenou příponou -sse.
3. Mnoho slov skloňovaných podle tohoto vzoru tvoří krátkou formu partitivu množného čísla nahrazením koncové samohlásky -a, -i nebo -u jinou (vždy však -e, -i nebo -u), např. kala („ryba“) → kalu, muna („vejce“) → mune. Pravidla těchto záměn jsou natolik složitá, že je snazší se pro každé slovo naučit tvaru partitivu zvlášť.
4. Ke vzoru se řadí i slova hani („husa“), lävi („práh“), nimi („jméno“), suvi („léto“), süli („klín“) a tüvi („kmen“), která navzdory nominativní koncovce -i mají kmen -e, který se projevuje ve všech ostatních tvarech:

   II/1a	nom.	gen.	par.	ila.
   j.č.	nimi	nime	nime	nimesse
   mn.č.		nimede	nimesid	nimedesse

   Tato slova netvoří krátkou formu ani v ilativu jednotného čísla, ani v partitivu množného čísla.
5. Další výjimečnou skupinu řazenou k tomuto vzoru tvoří slova meri („moře“), veri („krev“), lumi („sníh“), uni („sen, spánek“) a tuli („oheň, světlo“), která při kmenu na -e mají jednak nominativní koncovku -i a jednak partitivní koncovku -d:

   II/1b	nom.	gen.	par.	ila.
   j.č.	tuli	tule	tuld	tulle n. tulesse
   mn.č.		tulede	tulesid	tuledesse

   Tato slova tvoří krátké formy v ilativu jednotného čísla, ne však v partitivu množného čísla. Partitivní koncovka singuláru -d se připojuje ke zkrácenému kmeni a u slova lumi způsobuje změnu m v n (lund).
6. Slovo mõni („některý, několikerý“) se skloňuje jako tuli, ovšem v partitivu a ilativu jednotného čísla tvoří krom tvarů mõnd a mõnesse častěji tvary mõnda a mõn.da.
7. Slova idu („zárodek“) a pidu („slavnost“) se mohou skloňovat podle vzoru pesa, nebo podle vzoru jõgi VI. deklinace.
8. Slovo iga („každý“) se může skloňovat podle vzoru pesa, nebo podle vzoru kõne III. deklinace.
9. Slovo kodu („domov“) používá v ilativu, inesivu a elativu jednotného čísla krom pravidelných forem kodusse, kodus a kodust též starších forem koju, kodu a kodunt.

Druhý z obou hlavních vzorů II. deklinace zahrnuje slova zakončená v nominativu na souhlásku, potažmo s nominativem rovnajícím se zkrácenému kmeni a genitivem a partitivem rovnajícím se kmeni rozšířenému:

1. Podle vzoru seminar se skloňují převážně víceslabičná slova cizího původu, jejichž poslední dvě slabiky jsou krátké, např. restoran („restaurace“), muuseum („muzeum“) aj., dále slova utvořená příponou -tar, např. kaunitar („kráska“), a velmi mnoho cizích zeměpisných jmen, např. Vatikan, Washington, Labrador, Karakum aj.
2. Podle tohoto vzoru se skloňují též jednoslabičná nebo na poslední slabice přízvukovaná cizí jména zakončená krátkou souhláskou, např. Lvov, Taivan, Tjan-Šan aj., a tituly či původ určující součásti cizích jmen, např. don, von nebo české pan.